Foto: archiv LEA

Jaro je tady. Zemědělci, jedno zda eko nebo ne-eko, už jsou v plné práci. Já jako nedočkavý konzument si ale ještě musím počkat. Tělo po zimě zdá se mírně otupělé, potřebuje vzpruhu. Nechci-li ho krmit umělými tabletkami, nezbývá než vitamíny dodat pomocí globálních dodávek čerstvé zeleniny a ovoce.
Rajčata z Maroka, řapíkatý celer a mrkev z Nizozemí, hrozny až jihu Afriky. Bohužel. Není to jako z pohádky o dvanácti měsíčkách, kdy Maruška šla do lesa a poprosila, aby posunuli čas. Na polozralých egyptských jahodách mdlé chuti by si ani macecha nepochutnala. Nemluvě o jejich ekologické stopě. Je to zvláštní: vypadají jako jahody, na omak působí jako jahody, chutnají ale spíš ...vlastně nijak. A vitamín C? Pokud v nich nějaký kdy byl, tak stejně po tisícovkách kilometrů v temném chladicím boxu asi vyprchal. Legrační, ale případné by asi bylo, kdyby je prodávali jako polotovar s miniskleníkem, v němž by plody dozrály do poživatelného stadia.
Hroznové víno z Jihoafrické republiky mi už vůbec připadá jako zhýralost, ovšem co by člověk neudělal pro své dítě. Abych do něj dostala aspoň nějaké vitamíny. Představa, že k nám pluje přes půl zeměkoule loď plná hroznů, která spaluje tuny ropy, a pak je přeložena na kamiony, mi navozuje mrazení v zátylku.
Zkouším marmelády a kompoty - příliš sladké. Sušené ovoce - ujde, ale "bez šťávy". Pak mražené. Třeba maliny, borůvky. Chuť sice bližší originálu, ale všechny ty plody i přes úpornou snahu mrazíren končí jako mazlavá vodová kaše. U požívání takovéhoto ovoce mi chybí nejen jeho pravá chuť, ale i celý "kontext". Vůně smrkové kůry a hlíny, mechová tráva, slunce pronikající větvemi... Pak přijde vrchol celé té přírodní harmonie. Pevná, úplně napnutá borůvka na svěže zeleném keříku s drobnými lístky. Téměř křupne, když se do ní zakousnu, a pak vydá svou fialovou šťávu, obarvující jazyky všech národů bez rozdílu pleti a vyznání. Globální stopa lokální borůvky.

Těším se na léto.
Ale stále je začátek jara a já řeším vitamínový deficit.

Foto: archiv LEA

Zeleninu uskladnit na zimu není možné, v činžáku je příliš teplo a sklepy nahradily podzemní garáže. Jak symbolické. U mražené biozeleniny panuje zatím nulová konkurence a ceny jsou vysoké. Nakoupit u biozelináře do zásoby a zamrazit? Tak velký mrazák nevlastníme. Mám se snad vzdát zeleniny, dokud nezačnou sklízet první plody biozemědělci? Nemůžu, z vegetariánských dob jsme si doma zvykli na zeleninové i ovocné saláty a přílohy, bez kterých si jídelníček ani přes zimu nedovedeme představit. Navíc, odborné časopisy i experti na výživu stále radí: jezte zeleninu a ovoce, aspoň pět porcí denně. A vše čerstvé má mít vitaminů snad nejvíc, ne? Je-li to ale z druhého konce zeměkoule, není taková konzumace vůbec eko-logická, ale co dělat? Maruško, raď!
Radí odborníci: zkuste vše nové a mladé. Zkuste čerstvé klíčky. Naklíčit semena luštěnin, obilovin, řeřichy. Jsou dokonce i bio. Jdu do toho. Dítě ale asi nepřemluvím, je to konzervativní tvor. Co s ním? Nejspíš dojde na hrozny z JAR. Budu mu přitom vyprávět o létě, lese a křupavých borůvkách.

Iva Nachtmannová