"Na poli nemůže růst jen pšenice," říká rezolutně 62letý Antonín Šmakal z Okrouhlice na Benešovsku, "vždyť taková bylina není jen plevel, ale i lék pro půdu. Zrovna tak na pastviny nepatří jen skot, ale měli by se tam motat i zajíci nebo bažanti. Jenže o ty už u nás skoro nezavadíte, stejně jako o koroptve nebo srnky - chemie, která se léta cpala do země po tunách, s nimi pěkně zatočila…"
Kromě toho, že pěstují pšenici-špaldu, pohanku, oves a hrách, vyživují Šmakalovi na rozlehlých loukách své ekofarmy osmdesát kusů masného skotu a potvrzují tak skutečnost, že devět z deseti hektarů ekologicky obhospodařované půdy připadá na pastviny. Stádo šedesáti krav a dvaceti telat se spokojeně popásá na šťavnatě zelených stráních, rušeno pouze neodbytnými mouchami (dva plemenní býci mají výběh jinde). Občas se sice některé zvíře zatoulá z ohrazeného prostoru, ale dohledávání čtyřnohých uprchlíků bere otec Šmakal s úsměvem. Poté, co si s pomocí magnetoterapie vyléčil anginu pectoris, je v takové kondici, že mu nedělá potíž nahánět dobytek ani pravidelně kontrolovat stav ohradníků kolem stovky hektarů pastvin. Jistá zvířena jej ovšem klidným nenechává a jakkoli z něj čiší selsky přátelský vztah k fauně obecně, v tomto jediném případě je ostře nekompromisní: "Divočáci by se měli vystřílet. Jsou přemnožení a jak dokážou zpustošit pastviny - o lesích nemluvě - to si městský člověk nedokáže představit. Hledají mezi kameny myši a rozryjí půdu hůř než tanky. Nestačíme to urovnávat a sbírat to vyhrabané kamení. A myslivci si s nimi už asi taky nevědí rady."
Řešení tohoto dílčího problému našeho zemědělství je zřejmě v nedohlednu, přitom takový biořízek z divočáka by si - teoreticky vzato - jistě dal s chutí kdekdo…

(hp)