Lenka Pomikálková, výherkyně BIO-seznamky, nám   po návratu z Banátu přišla do žižkovského sídla agentury   povyprávět o zážitcích - i se sympatickou ukázkou   produkce českých zemědělců od Dunaje.   Foto: ag. BioCIT - J. Dvořák

"Tak jak bylo?" - ptám se štíhlé blondýnky s klidným hlasem, docela vyhraněnými názory a zkušeností z nejedné země. "No krásně, nádherný babí léto, vesničani i parta," rozsvítila se jako žárovčička jedním ze svých milých úsměvů… Jmenuje se Lenka Pomikálková, je z Havlíčkova Brodu, pracuje pro středisko ekologické výchovy, vzdělávání a osvěty společnosti RENATA, která má ekocentrum v Bělé u Jevíčka na Olomoucku, lehce podniká (s krmením pro domácí zvířata) a právě se vrátila z cesty, věnované cestovkou Kudrna Brno do spotřebitelské soutěže BIO-seznamka.
Když se na konci září dozvěděla, že v ní vyhrála právě zájezd do Banátu, do sluchátka nás její radost trochu zaskočila: "No to je fajn, nedávno jsem se odtamtud vrátila a byla tam už dvakrát!" Ale hned dodala - ráda pojedu znovu.
Nyní sálá zážitky, postřehy - některé začerstva sepsala. Začetli jsme se,

CK Kudrna Parta brněnských nadšenců organizuje především netradiční zájezdy už 13 let. Vedle tzv. plážovek a pozná-vacích zájezdů nabízejí cestování pěšmo, kolmo, loďmo a lyžmo. Mezi zvláštnosti lze počítat i termály, několikadenní výlety do lázeňských míst u nás a v okolních zemích, kde - stejně jako při zájezdech zvaných muzikovky - doprovází klienty kromě průvodců také muzikanti, známí čeští a moravští písničkáři. Kromě toho pořádá Kudrna různé kurzy, především takové, které se týkají koní, ale také třeba windsurfingu či kiteboardingu. Nejčastější destinací kudrnovských výprav je Rumunsko, přesněji řečeno tamější hory (Karpaty), a ještě přesněji řečeno oblast Banátu, blízká našinci tím, že tam v několika vesnicích žijí čeští usedlíci. Kudrnovské zájezdy mají vesměs autobusový rámec, přičemž od účastníků se očekávají vlastní stany a spacáky, a ovšem i jistá odolnost. Autobus funguje také jako kuchyně, protože doprovázející kuchař připravuje pro turisty snídaně a večeře, které mají do značné míry charakter "bio" nebo aspoň "eko". Kuchařské recepty pro tuláky jsou také součástí dobře vedených webových stránek www.kudrna.cz. Turistický průvodce Banátem (a také Albánií) patří vedle videokazet ze zájezdů a vstupenek na zdejší kulturní lahůdky ke specialitám kudrnovského internetového Vobchůdku. Cestovka, původně Klub cestovatelů a romantiků, se jmenuje podle bájného brněnského kolomazníka Žanka Kudrny, který v roce 1841 (ještě před tradičně uznávaným Cookem) zorganizoval 1. zájezd na světě (to mu bylo pouhých 8 let!), když za 3 krejcary přepravil kamarády na žebřiňáku taženém koníkem z Brna na Macochu, kde jim ještě uvařil oběd. Jinak jediným dopravním prostředkem kolomaznického rodu Kudrnů, jehož kořeny sahají až do keltských dob, byl trakař. Kudrna patří - vedle kola a draka - ke třem symbolům Brna, viz také lidovou píseň Jede Kudrna okolo Brna. Atraktivní tečku za létem připravila CK Kudrna na 30. září v podobě Koulení kola z Lednice do Brna (65 km), kdy tříčlenná družstva po trase cyklostezky koulela dřevěné loukoťové kolo vyrobené banátským kolářem Jágrem...

probrali s ní na 300 fotografií a přitom společně slůvko Banát trochu poskloňovali…:

Jak jste se poprvé se "světem"
Banátu vůbec potkala?
Asi před pěti lety, a spíš náhodou. Parta, s níž jsme v Rumunsku putovali po horách, se rozpadla a dvěma z nás se domů ještě nechtělo. Kamarád nadhodil, že slyšel o zajímavém koutu na jihu země, kde žijí Češi. Vydali jsme se tam, ale tak nás okouzlily soutěsky řek Něra a Karašova, že jsme zbytek pobytu strávili v nich a na kontakt s krajany už nedošlo. I proto jsme tam letos na počátku léta jeli znovu, ale už i do vesnic. Musím říci, že nás v nich lidé brali přátelsky, vůbec tu nedělí Čechy na ty, co přijedou s Kudrnou a na sólisty. Ani při domlouvání ceny za ubytování mezi sebou nijak v nabídkách nesoutěží, všichni nabízejí cenu rozumnou a zhruba stejnou.

Zůstal vám z té návštěvy v paměti
nějaký výraznější dojem?
Je třeba fajn, když dorazíte po mnoha hodinách do prostředí cizí země, jste tu sami a najednou se pak v celém tom společenství v Banátu bavíte jako doma, opravdu česky a čistou češtinou! Češi se s vámi všude rádi dají do řeči.

A které místo vás nyní nejvíc oslovilo?

Vandrovnice Lenka na skalní soutězce   u řeky Něry... Foto: archiv L.P.

Je docela rozdíl mezi velkými a malými vesnicemi. Jakoby větší dostupnost autem dělala ty větší vesnice otevřenějšími - atmosférou, ve vztahu k okolí. Ale i otevřenější ke všemu problematickému, co proniká z toho našeho "moderního" světa. Asi proto se mi nejvíc líbilo v malé obci Rovensko. Sem bych se ráda vrátila, byla tu déle a třeba pomáhala místním na poli...

Napadla vás tu nějaká, byť vzdálenější,
souvislost s "naším tématem" - tj. BIO či EKO?
Jistě. To jejich hospodaření na poli v podstatě ekologické je, jako kdysi bývalo zde. I když pravidla našeho ekozemědělství jistě neznají. Problém spíš je v tom, že o mnoha ekologických rizicích svého počínání vůbec neuvažují. Jednu aktuální snahu orientovat je správným směrem jsem ale zaznamenala. Kromě Kudrnů se tu snaží banátský venkov podporovat i Společnost Člověk v tísni. Usiluje o vytváření podmínek pro vznik malých firem, zázemí pro řemesla,

Nové etikety "česko-rumunských" specialit, které   mají krajanům hlavně pomoci a posilovat jejich sebedůvěru   nad tím, co dobře umějí.   Repo: ag. BioCIT - J. Dvořák

pro prodej ručních výrobků jako jsou med, marmelády, doma pečený chleba, tradiční slivovice apod. Dokonce vznikly nálepky, které se tradiční charakter tohoto sortimentu snaží lépe zviditelnit a "prodat" jako místní specialitu vzešlou vlastně ze zdejší podoby ekologického zemědělství, z ruční práce lidí. Takové dárky a pozornosti domácí pak nabízejí zejména odjíždějícím Čechům.
Snaha podporovat v krajanech jejich dovednosti je samozřejmě sympatická - může pomoci kultivovat jejich cítění, doceňování vlastních schopností, možností. To může postupně snad vyvažovat překvapivou zálibu vesničanů v různě nevkusném podřadném zboží - např. v levných "zlacených" nástěnných hodinách od stánkařů, které vidíte v každé chalupě, v příšerných "ozdobných" plastových obkladech stěn pokojů apod. Plasty jsou zde asi vůbec symbolem pokroku - Když se řešila oprava poškozeného kulturního domu v Gerniku, přišla z Čech nabídka částečného sponzorování, bude-li budova zrekonstruována do původního stavu. Místní se ovšem nadchli pro moderní plastová okna a v podstatě tak dobrovolně tyto finance oželeli...

Jak jste vnímala hlavní problém Banátu - odliv mladých za prací do Čech? Nejsou paradoxně právě turisti, třeba stupněm životní úrovni, kterou reprezentují, pro tamní Čechy tím neustálým urychlovačem zájmu o odchod k nám?
Nemyslím, resp. dnes už asi ne. Mnozí venkované tam už mají televizi, na zkoušku jim byl zdarma zapůjčen satelit, loví na něm i 20 programů, včetně českých, ve školách jsou počítače, byť ještě bez internetu. Spojení se světem přibývá a s ním i všech vlivů a informací, což působí na rozhodování tamních lidí asi nejvíc..
Je ale jasné, že skeptické názory pokud jde o osud těch vesnic v blízké budoucnosti převládají. Mladí z Banátu, kteří odešli k nám do Čech, si sice mnohdy stěžují rodičům, že se jim stýská po rodné vesnici, po kraji, a někteří tvrdí, že kdyby tu měli práci, vrátili by se rádi, ale kdoví…

Ptal se a k sepsání následujících dalších vlastních dojmů (hlavně jídelníčku!) Lenku vybídl

Hospodaření jak za dob našich pradědů je praxí   banátské současnosti. Foto: L. Pomikálková

Jako šťastná výherkyně hlavní ceny v soutěži BIO-seznamka, kterou k Měsíci ekologického zemědělství organizovala agentura BioCIT, jsem se s brněnskou cestovní kanceláří Kudrna mohla vypravit na desetidenní poznávací cestu do rumunského Banátu, kterou tato cestovka do soutěže věnovala a kterou mi čísi ruka přisoudila při závěrečném losování z košíku …
Byla to už moje třetí návštěva této české oázy, pokaždé ovšem v jiném ročním období. K velké radosti všech se nám vydařilo počasí. Bylo nádherné babí léto. Hlavně jsme se jeli seznámit se zdejšími českými vesničkami. Nejvíc času jsme strávili ve Svaté Heleně, která leží přímo nad břehem Dunaje. Z výšky skalní vyhlídky se nabízí malebný pohled do širého okolí. Bydleli jsme doma u místních lidí, kteří svým hostům splní první i poslední, je-li to v jejich silách.
Život v českých vesničkách je však poměrně tvrdý. Lidé pracují na poli, každý den vstávají k dobytku a ostatním zvířatům. I zabezpečování věcí, jež jsou pro nás otázkou pár chvil, je tu mnohem složitější. Pro pitnou vodu se často chodí do

Foto: L. Pomikálková

vesnické studně, pro teplou se musí zatopit v kamnech či pod kotlem (pokud máte koupelnu). Muži, kteří dříve pracovali v dolech (dnes už zavřených), jsou bez práce, ale pobírají alespoň penzi. Ženy byly většinou celý život "v domácnosti", takže je jakousi nezbytností, že si přivydělávají domácí výrobou sýrů, másla, smetany atd., se kterými jezdí každou sobotu na trh do nedalekého "Bošňáku" (Nové Moldavy). Za utržené peníze nakupují cukr, bílou mouku a věci pro domácnost.
Zajímavou zkušeností je místní jídelníček. Není z našeho hlediska příliš pestrý, nicméně je velice chutný. Doma vypěstované potraviny jsou od těch v supermaketu k rozeznání hned po prvním soustu. V Rumunsku se tradičně nepoužívá příliš koření, jídla jsou většinou jen osolená, což ovšem zvýrazňuje chuť potravin takových, jaké jsou. Na nedělním stole nesmí chybět maso, podzim je časem zabíječek a zabíjačkových pochoutek. Jako vegetarián jsem ale ochutnala pouze jídla bez masa. Domácí se s tím vypořádali na jedničku. Z kukuřičné mouky připravili výbornou hustou kaši zvanou kule (podle kulaté formy, v níž se tradičně vyrábí), jinde je známá pod názvem mamaliga. Je to jídlo rumunské a domácí sami ho často nejedí. Pro nás to ovšem byla pochoutka, kterou jsme jedli naslano se sýrem a pečenou paprikou nebo nasladko s povidly a smetanou. Pro velký úspěch jsme několikrát dostali jídlo, kterému se tu říká "holí bratři". Jedná se o jakési trhance z bramborového těsta s kousky brambor a kyselým zelím. Na zahrádce se pěstují především papriky, rajčata a mrkev, které jsme jedly dušené s rýží. Kynuté buchty plněné hroznovým vínem nebo rahatem (kousky sladkého želé) byly naprosto výjimečné, a když je hospodyně čerstvé vytáhla z trouby, voněly jako od babičky.

Koňské povozy stále slouží vedle traktorů ke svozu úrody,   na své si však na fůře mnohdy přijdou i zmožení turisté.   Foto: L. Pomikálková

O našem pobytu by se dalo popsat mnoho stran. Zmíním se jen ještě o činnostech, jimiž Banát žije v tento čas. Na podzim zastihnete většinu místních na poli. Hlavní pěstovanou plodinou je kukuřice. Když je zralá nejprve se vyláme, stonky pokosí srpem, svážou do snopů a z nich se postaví panáky. S koníkem nebo s traktorem se snopy povozem svezou pod střechu, tuhé kořeny se vykopou a pole se zorá. Do připravené půdy zbývá zasít ozim. Od rumunské vlády dostávají místní (podle výměry pole) obilí červeně namořené obilí, což - jak každý ví - je přece výborná věc proti škůdcům...
S ekologickým povědomím jsou na tom místní vůbec podobně jako zbytek Rumunska! Všude se povalují odpadky, především pet lahve. Ke snadnějšímu spálení organických zbytků ze sklizně se přímo na poli (!) používá jakákoliv hořlavina. Představte si ten zápach, když vše na místě potom několik hodin doutná... Jindy si všimnete, že drobné plodiny (například malé pálivé papričky) se tu pěstují třeba v plechovce od barev... Domácí odpad (pokud není spálen v kamnech) najdete všude okolo vsi, většinou v nějaké roklině kousek za posledním stavením.
Toto je ostatně velký problém Rumunska obecně. Určité zlepšení by snad mohlo přijít

Foto: L. Pomikálková

s plánovaným vstupem země do Evropské unie, i když změna zažitého chování a naprosto nevyhovujícího odpadového hospodářství bude zřejmě velice, velice pomalá...
Přesto však mi nic nezakryje nejsilnější dojem z návštěvy - krása místní krajiny, její rozmanitost a nespoutanost. Banát je krásný ve všech ročních obdobích, stejně jako jsou pohostinní lidé ve všech jeho českých vesničkách. Myslím, že kdokoliv s duší romantika se sem jednou vypraví, bude se sem chtít vrátit.