Příjezd na ekofarmu Jaroslava Macha do Osové Bítýšky vás romantické představy o ekozemědělství jako výspě malebného hospodářství s klasickým statkem a stodolami poněkud zbaví. Hospodářství na konci obce ve východním okraji Vysočiny je součástí areálu bývalého JZD. Při příjezdu míjíme nalevo čerpací stanici pohonných hmot, napravo autodílnu, vzadu v největších budovách sídlí konvenčně hospodařící družstvo. Pravý roh komplexu je vyhrazen ekologickému hospodářství, kterému přežívající socialistická scenérie vtiskuje "jedinečný" charakter.
Biofarmář, sympatický třicátník, si je tohoto "koloritu" vědom. Publicitu, jak sám hned na úvod poznamenal, už kvůli ne úplně malebnému vzhledu areálu nevyhledává. Pro kvality jeho hospodaření u něj ale přesto předloni natáčela Česká televize jeden z dílů seriálu Náš venkov. Mezi traktory a jinou zemědělskou technikou se tu prohání slepice, na obzoru se na louce pasou krávy. Hospodář mě ochotně provází svým teritoriem, následován synkem. Pak usedáme do stínu a je čas na hovor o včerejšku i dnešku ekofarmy.

Ekologicky na věčné časy… a bez dotací
Alternativně, jak se tehdy říkalo, začali Machovi hospodařit již v roce 1991. Než o nějaké přelomové rozhodnutí šlo spíše o pokračování rodinné tradice. Půl hektaru pole si totiž rodina podržela i za komunismu. Chemii na pozemku nikdy nepoužívali. Restituované plochy brzy doplnila další koupená či pronajatá půda. Dnes zabírají pozemky začleněné do ekologického obhospodařování 85 hektarů, z 99 % orné půdy. Na části se pase skot, na většině ale roste obilí (oves, žito či špalda), také zelenina tu má své stálé místo, na půl hektaru dozrávají jahody, samozřejmostí je zelené hnojení. Právě na ornou půdu, resp. produkci biopotravin by se podle Jaroslava Macha měly více orientovat státní dotace. Nejlepší by ale bylo dotování úplně zrušit, soudí. "Prosazoval bych nulové dotace od státu: narovnat ale ceny, minimum papírování, omezení přemrštěných požadavků kontrol - prostě co uděláš, to máš," shrnuje lapidárně vizi ekologického producenta.

Kdo se nají papírů?
Jdeme okouknout jahody. Pole je odtud asi 200 metrů. Míjíme záhony s cibulí a pórkem a Jaroslav Mach se rozhovoří o problémech se zeleninou. "Ta chce totiž svoje. A dělat to jen tak levou rukou, to nejde." Práci na poli by rád věnoval více času, ale ten mu ukrádá papírování. "Zemědělec, to je dnes napůl úředník. Papíry jsou mor," stěžuje si. Přitom s odbytem zeleniny ani dalších produktů není vážnější problém (to ještě ekosedlák nevěděl, že ze tří nasmlouvaných odběratelů jahod za pár dní dva zboží z cenových důvodů odmítnou a třetí si vezme čas na rozmyšlenou). Devadesát procent produktů z této farmy končí v Praze, mj. v prodejnách a občerstvovnách společnosti Country Life, jen zbytek se prodá v Brně, přestože je blíž a síť bioprodejen je zde poměrně rozvinutá. Kromě toho prodávají Machovi ze dvora (jako jedni z mála u nás!) čerstvá biovejce, na podzim i kuřata. Právě z časových důvodů farmář zcela opustil mléčnou produkci. Výměra zeleniny se také zmenšila.

Razítko bez práce už ne!
Nedostatek pracovních sil tu měli pomoci vyřešit brigádníci. Mládež v obci ale zájem o práci na farmě neprojevuje. Přihlásila se zato z města studentka zemědělské školy. "Že má zájem o ekologii a kdesicosi a že by si to napsala jako praxi. Dal jsem jí razítko a už se neukázala." Přes tuto negativní zkušenost farmář na brigádníky nezanevřel. Dobrovolná pracovní doba, plat 50 Kč na hodinu a možnost odměny v naturáliích, to je slušná nabídka možná nejen pro studenty. Jen razítko tu už nikdo nedostane, dokud něco neodpracuje.

Kdo má rozum, pochopí
Od jihovýchodu se přihnala bouřka. Vracíme se na statek a já se pídím po motivech, které přivedly Machovi k odpovědnějšímu hospodaření. "Dnes společnost sklízí výsledky životního stylu 50. let. Ve čtyřiceti se pak lidi diví, co všechno je bolí a kolik mají jakých nemocí. Sám jsem pracoval v těžkém průmyslu a vím, co to s člověkem udělá. Každý, kdo má trochu rozum, si dřív nebo později uvědomí důležitost zdravé stravy a tím pádem i zdravého prostředí." vysvětluje své pohnutky. Rodina se dnes živí téměř výhradně vlastní produkcí, kupují jen pečivo. I to se ale brzy změní. Na farmu už míří malý mlýn, na kterém si umelou vlastní mouku. Ještě tento rok tak začnou péct vlastní pečivo a stanou se potravinově zcela soběstační. U toho ale pan Mach nechce zůstat. Budoucnost zemědělství vidí ve výrobě energie. Sám uvažuje o instalaci solárních kolektorů, rád by si také zřídil bioplynovou stanici.

V hájemství špaldy
Před sílícím deštěm se schováváme do dílny. Během hovoru se ve dveřích objeví dvě slípky-všudybylky. "Holky, co tady děláte?" kárá je můj hostitel. Přestalo pršet. Vyháníme slepice ven a jdeme se podívat na dva unikátní kousky zemědělské techniky - masivní čistící stroj Gigant a ze šrotu zachráněnou loupačku z první republiky. Na strojích se dočišťuje a loupe špalda a to nejen ta místní, ale i od okolních biofarmářů. Vyloupaná špalda pak míří k dalšímu zpracování do mlýnů, balíren a bioobchodů.
Kolegy a nejen biozemědělce sužuje velká potíž - nedostatek potomků, kteří by chod farmy převzali. V tomto ohledu snad pan Mach nemusí mít starosti, má dva syny a dvě dcery. Kluci (11 a 13) se práci v hospodářství nebrání, nejvíce je prý přitahují stroje, nejstarší dívka (15) našla zálibu v bylinkách a keramice. Nejmladší šestiletou Aničku baví od všeho něco.

Typicky český …tunel
Bolestí ekozemědělství je podle Jaroslava Macha také určitá zatrpklost farmářů způsobená špatnými zkušenostmi se spoluprací z počátku 90. let. Také on se aktivně zapojil do vytváření místního spotřebitelského sdružení. Projekt skončil na svou dobu typicky: jeden z představitelů dobře se rozjíždějící podnik vytuneloval.
Prioritou se tak pro Machovi stala práce na farmě, do nadregionálních aktivit se již nezapojují. Proto s díky odmítl i naše pozvání na biojarmark. Přesto se s chutí a vůní jeho zeleninových produktů budou moci setkat návštěvníci díky jeho kolegovi ekozemědělci a prý "solidnímu obchodníkovi" Aleši Horákovi, který produkty z Osové Bítýšky distribuuje. Péči, které se plodům ekofarmy u Machů dostává, tak určitě hosté jarmarku na vlastní smysly pocítí i když pro ně sám hospodář zůstane "neviditelný".

Michal Ruman