"Hledáte asi syna," říká Antonín Šmakal před stájí v Okrouhlici u středočeského Benešova, "ale ten teď seče u Samechova, na cizím." Antonín mladší měl sklízet vlastní bio-hrách, který pěstuje na 25 hektarech, jenže nemá na naftu, které jeho kombajn spolyká denně za nějakých deset tisíc. A ty peníze teď Šmakalovi nemají. A tak osmadvacetiletý absolvent vysoké zemědělské a student třetího ročníku práv vyrazil s kombajnem vydělávat jinam. Už měsíce totiž marně čeká na více než milionovou státní dotaci, která mu podle obdělávané plochy náleží - Šmakalovi se starají o víc než 400 hektarů, z nichž ani ne desetinu přímo vlastní.



Bio ano, ale ne za každou cenu
Loni dostali dotaci v dubnu (za předchozí rok), letos si na ni kvůli počítačové chybě, která se nestala u nich, počkají ještě několik měsíců (když to dobře dopadne). "Ale i kdyby to byla moje chyba v papírování, nechápu, proč mě na ni nikdo neupozorní, abych ji opravil," zlobí se inženýr Šmakal na samechovském poli. "Několik měsíců jsem pátral, než jsem zjistil, kde se moje žádost zadrhla. Nejsem proti tomu, aby nás úřady pečlivě kontrolovaly, protože jsou mezi námi i všiváci, ale ať ten systém funguje a neubližuje těm poctivým. Už teď jsem u mnoha partnerů mizera, protože jim dlužím značné peníze. Už teď vím, že minimálně padesát tisíc z dotací - pokud je dostanu, jak slíbeno - dám na penále za zpožděné platby."
Když otec Antonín po roce 1989 obnovoval hospodářství, které kdysi patřilo jeho předkům, začínal s 10 ha "po chemicích". Na "eko" se zaměřil z přesvědčení, i když to nebylo výnosné a znamenalo to víc práce: "Nikdo mě nedonutí stříknout na pole prášek. Patří tam jen hnůj, zelené hnojení - a krávy ať se tam vysrandí. Když to tak dělali děda s tátou, tak já to taky vydržím."
Syn mu udělal velkou radost, když se rozhodl pro zemědělskou univerzitu a nakonec i pro to, že převezme statek. Antonín junior ovšem zpočátku otcovo nadšení pro "přírodní" sedlačení nesdílel. Posléze však otcovu ideu vzal za svou - s tou výhradou, že hospodaření musí být nejen ekologické, ale i ekonomické. "Vím, že je správné pěstovat bio-obilniny, ale když mi špalda nevydělá a vláda dá najevo, že bude podporovat pěstování banánů, které se budou chemicky stříkat dvacetkrát za rok, tak se špaldou skončím - musím se přece uživit," konstatuje klidně mladší ze Šmakalů a dodává, že zatím ani neuvažuje o rodině, protože nemá pocit, že by ji uživil.

Luhy a dluhy
Pšenici špaldu pěstují Šmakalovi na více než 30 hektarech - a sklízeli ji jako první (dvoutýdenní sklizeň v srpnu znamená také vyčištění, vyloupání a vyleštění zrn) - kolem 75 tun, pak je na řadě hrách a oves a v září dojde na pohanku (z 90 ha), kterou ing. Šmakal považuje za královskou rostlinu, protože "je krásná a navíc se dokáže sama vypořádat s plevelem". Z desítek dalších hektarů sklízejí Šmakalovi seno pro osmdesátihlavé stádo masného skotu, pro který už oplotili na sto hektarů pastvin. Chov sám je "bio" ("Z toho ovšem nic nemáme."), ale maso už tento certifikát nenese: "Jednak bio-jatek je jen pár, ale hlavně bychom bio-maso dnes neprodali, anebo ano, jenže ne za ´bio-ceny´. Takže to neřeším," vysvětluje inženýr Šmakal. "Hovězího je i tak velký přebytek." Kromě krav a telat chovají Šmakalovi i dva býky, protože praktikují přirozenou plemenitbu.
Pokud jde o odbyt obilovin a hrachu, takřka všechnu úrodu odebírá obch. spol. PRO-BIO Martina Hutaře ze Starého Města pod Sněžníkem a zbytek putuje na Vysočinu, na ekofarmu Josefa Sklenáře, který se věnuje především chovu skotu a prasat. Spolupráci s oběma partnery si ing. Šmakal pochvaluje. "Kdyby to takhle klapalo se státem, to by bylo! Jenže stát kulhá. Nenajdete úředníka, který vezme zodpovědnost na sebe a je ochoten věci řešit. Žádná empatie vůči klientům - a my přece jsme klienti státu! Přitom složitý dotační systém stojí neskutečné peníze a podílí se na něm stále víc lidí..."
Ze svazu Pro-Bio Šmakalovi vystoupili: "Stálo nás to ročně 18 tisíc - neměli jsme na to…" Šmakalovi investovali hodně do techniky - cca 20 strojům vévodí nový kombajn, lis, balička sena a dva traktory. "Pořád splácím leasing, už jsem zadlužený po uši, ale technicky jsme teď slušně vybaveni a kdyby dotace přicházely včas, řeknu, že se blýská na lepší časy!"


Čekání na čtvrté ruce
Na 400 ha jsou dnes v Okrouhlici tři; kromě 62letého otce se synem ještě Lukáš, bratranec Antonína mladšího. "Občas máme nějakého brigádníka, ale to jsou nekvalifikované síly. Sháníme už půl roku dalšího pracanta na stálo, ale asi bych na něj teď neměl." Na farmě se pracuje 11 měsíců v roce, je to tu nekončící koloběh… "Rád bych to ale zařídil tak, aby neděle byly volné a v sobotu se dělalo jen výjimečně, podle potřeby," sní o osmiručné budoucnosti následník sedláckého trůnu. "Práva mě baví a vím, že bych se jimi uživil snáz a líp, ale ze zemědělství už nezběhnu." Kde bere Antonín mladší, jenž mimochodem strávil i půl roku v Anglii, aby si vylepšil jazyk, čas na farmu a na studium? "Člověk se nesmí zamilovat a v noci je na studium dost času," usmívá se inženýr. Vzápětí se ale zamračí, když má říct, kdy dojde na sklizeň jeho hrachu: "Snad se v Samechově dohodnu, že mě aspoň zčásti vyplatí hned - naftou, takže se budu moci pustit do vlastní sklizně. Ale každý den zpoždění samozřejmě znamená ztráty na úrodě…"

Jan Plachetka