Dvůr Ekologické kozí farmy (KOFA) Bílsko i František Špatný jsou stylově zelení (v pozadí se košatí lípa, ochránkyně rodu).

František Špatný bílí z výsuvné plošiny barokní štít rodového statku. "Přijede komise, protože jsem se přihlásil do soutěže Farmář roku - tak aby to u nás bylo hezké už na první pohled," říká jeden z prvních nositelů titulu Ekozemědělec roku (1993), chovatel koz a koní, výrobce lahodných sýrů a tuzemský průkopník Parelliho metody koňského výcviku.

Klikatá cesta domů
Na statku ve stosedmdesátihlavém Bílsku nedaleko Bavorova hospodaří Špatní od poloviny 17. století. "Udělal jsem si rodokmen," podotýká sedlák František, šestý toho jména v řadě. Po maturitě na zemědělské škole (a po vojně) pracoval jako montér ocelových konstrukcí, pak dvanáct let řídil sanitku, načež opět přehodil výhybku a stal se ovocnářem v JZD Chelčice ("Dobrá, krásná práce…"). Když tam byl osmým rokem, režim padl a František Špatný si řekl, že půjde domů. Na statek, který mezitím, v družstevní (ne)péči notně zchátral. "Jako jediný mužský potomek jsem se prostě musel vrátit a dát to tady do pořádku."
Začal s chovem ovcí. Asi proto, že jako řidič sanitky si udělal kurz střihače ovcí a úspěšně si tak přivydělával. Jenže cena vlny záhy prudce klesla, a tak se farmář Špatný přeorientoval na kozy. A dal se na "eko": "Od práce v Chelčicích, kde se pracovalo s tunami umělých hnojiv a pesticidů, jsem měl jasno, že pokud někdy budu sedlačit, tak bez chemie."


Dnes chovají na Ekofarmě Bílsko 75 dojných koz (sárských krátkosrstých bezrohých), z nichž každá dá kolem dvou litrů mléka denně. První dojení, poloautomatické, vždy po tuctu koz, nastává po páté ráno - kozy ochotně napochodují ze stáje k lákavě naplněnému žlabu, farmář každé omyje oba struky na vemeni, odstříkne trošku mléka a nasadí dojicí aparát. Po vydojení se vemínko ošetří dezinfekcí. Večer, kolem šesté, se dojí podruhé. Mezitím jsou kozy venku nebo ve stáji (když prší), kde dostávají dvakrát nebo třikrát denně (když prší) krmení.

Sýry jsou ruční práce
Vedle dojírny je sýrárna, kterou má na starosti paní Špatná, inženýrka Hana. ("Když pracujete s manželkou, musíte si přesně rozdělit sféry působnosti. Žena dělá sýry, stará se o jejich balení a vozí je zákazníkům do Budějovic a do Krumlova - a má na krku papírování. Já dojím, obstarávám pole a louky - celkem 24 hektarů, na kterých roste krmení pro kozy, a jezdím se sýry do Prahy, kde máme asi dvacet odběratelů. Jsme se ženou vzájemně ve všem zastupitelní, ale nemůžeme spolu jet na dovolenou - leda po 20. listopadu, kdy se nedojí a nedělají sýry.")
V záloze mají Špatní tři syny; všichni chodili nebo ještě chodí do waldorfské školy v Písku - a když je třeba, samozřejmě pomáhají na statku ("Snažím se je ale nepřetáhnout, věřím, že časem aspoň některý z nich získá k naší práci vztah, i když zatím se o statek perou ve smyslu Vem si to ty.")
Kozích sýrů dělají v Bílsku devět druhů - za měsíc kolem půl tuny. ("Jediný náš stroj v sýrárně jsou ruce.") Kromě jednoho zrajícího trvá výroba sýra asi čtyři hodiny. Pan Špatný ukusuje své nakrájené sýry i při dojení (a zapíjí je moravským muškátem). Jak by doporučil své výrobky? "Ochutnejte a uvidíte!" A proč se vlastně přihlásil do soutěže Farmář roku, když už získal titul Ekozemědělec roku? "No, je to spojené se zajímavou odměnou… A když nevyhraju, tak jsem si aspoň uklidil."

Koně pro radost - radost pro koně
Vedle koz (včetně 17 kůzlat a dvou kozlů), dalmatina Daka, co nezná obojek, a kocoura Vavřince žijí u Špatných tři koně, klisny Viki, Pralinka a Kačenka. Koně jsou totiž "srdeční záležitostí" pana Špatného. Prvního si koupil před patnácti lety, pak se nadchl pro westernové ježdění, ale záhy ho znechutily násilné drezérské způsoby - a nadchla ho metoda přirozené komunikace člověka a koně, kterou praktikuje podle Američana Pata Parelliho. Ta metoda se zakládá na partnerském, laskavém přístupu ke zvířatům. Žádný bič, jen pohledy nebo jemné doteky rukou či nohama. Ivana Vajsarová, která panu Špatnému už deset let pomáhá s kozami, ale hlavně s koňmi, ji přibližuje takto: "Když kůň reaguje na lehounkou mouchu, musí mně stačit taky jemný dotek, aby poznal, co po něm chci." A František Špatný dodává: "Kůň má tři potřeby - kromě té pohlavní, samozřejmě - mít volnost, být v pohodě a hrát si. A to všechno já svým koním - nebo těm, které si u mě ustájí jiní - poskytuju."
Na statku může "bydlet" šest koní. Za statkem, kousek od trvalé venkovní expozice staré zemědělské techniky, je pro ně vybudované kolbiště, na němž se už několikrát konaly jezdecké soutěže. "Sám jsem teď na koni málokdy - když si vyjedu, mívám výčitky, že mi zatím stojí práce; těším se, že v důchodu si to vynahradím. I když vlastně nevím, jestli do důchodu půjdu…" Nicméně jako lektor jedno- či dvoudenních kurzů přirozené komunikace člověka a koně jezdí pan Špatný i daleko za humna. ("Koně, stejně jako psy anebo i lidi, je třeba dobře vychovat - aby měli krásnej život.")

Vyznání pod lípou
Dost času tráví František VI. také s návštěvníky Ekofarmy Bílsko. "Každou chvíli se někdo hlásí, že by se chtěl přijet podívat. Hodně cizinců, nejvíc - nevím proč - Korejci." V kempu, který Špatní nabízejí přes léto na louce za statkem (a s kuchyňským a hygienickým zázemím ve statku) ovšem převažují Nizozemci. Vedle kempu se turistům nabízí také pětilůžkový pokoj přímo v domě; žádný zvláštní komfort, ale zato příjemné, domácké prostředí.
"Jsem dočasný správce tohoto majetku," říká 57letý František Špatný pod krásnou košatou lípou na dvoře svého statku. "Tu jsem zasadil někdy před padesáti lety s mámou - teď je to takový můj oltář a ochránkyně rodu... Dělá mi radost, že můžu zvelebovat tenhle statek a že můžu pomáhat lidem a koním. Neštve mě nic, nenadávám, jsem dost nad věcí. Za ničím se neženu. Co nemám, to nepotřebuju. Věřím na intuici a na to, že v životě není nic náhoda," vyjadřuje František Špatný svůj přístup k životu. "Čisté prostředí a čisté potraviny - to je jediná šance lidstva. Když se nevrátíme k přírodě, zhebneme."

Jan Plachetka